Rallye Sudety na koloběžce? Ano, proč ne!

To se tak stalo, že jsme si v červenci a srpnu letošního roku dlouze telefonovali (spíše náhodou) s Milanem Jelínkem, velkým koloběhovým srdcařem a vytrvalcem, a slovo dalo slovo a Milan přišel s jednoduchou otázkou: „co takhle Sudety“ . Už jsem o nich stejně uvažoval, tak jsem jen odpověděl „proč ne“. A bylo to. Pak proběhla nějaká jednání s ředitelem závodu Tomášem Čadou a 12.9.2015 se mohlo startovat. Co tomu ale předcházelo za diskusi! On nám opravdu (snad až na mlčící výjimky) nikdo nevěřil. Že to objedem, že to stihnem v časových limitech. Nakonec jsem slyšel tolikrát že to nejde, až jsem to vzal jako argument navíc, proč to zkusit.

 

V 6 hodin ráno (dvě hodiny před hlavním polem) startovalo 8 „exotů“. Čtyři blázni na koloběžkách, čtyři ještě větší blázni bez čehokoli s tím, že to poběží. Nechápu! Smekám! Milan hýřil sebevědomím, že to dáme za deset hodin a necháme za sebou stovku cyklistů. Taky jsem si to myslel, ale radši jsem mlčel. Bůh ví, jak to dopadne. Počítali jsme, že na Pasech nás má hlavní peloton a pak to bude těžké i z důvodu velkého pohybu závodníků. Když jsme vyjížděli, byla skoro tma. Prvních třicet kiláčků bylo na pohodu, asfalt, štěrk, polní cesty, louky, žádné těžké stoupání, sjezdy za odměnu. S Milanem jsme nemohli najít stejné tempo, které by vyhovovalo oběma, a tak jsem jel trochu napřed podle sebe. Pasa zahájila terénní jízdu. Valy a Broumovky začaly prověřovat člověka, techniku jízdy a výdrž smíchanou s vůli. Kdo to tam zná, ví o čem je řeč, kdo to tam nezná, nemá smysl to popisovat, stejně se to jen těžko dá představit. Nahoru, dolů, skály, štěrk, písek, volné kameny, kořeny, jehličí, makadam. A stále dokola skoro až do cíle. Myslel jsem, že to znám z kola. Prdlajs. Je to jinak než to bylo a je to těžší. Nahoru chodím, dolů až na výjimky jezdím, často kov na kámen, zvuk hrozný, ale kolobka se drží. Na padesátém kilometru přišlo něco, co neznám. Křeče do obou lýtek. Ještě ani ne půlka. Trápím se, cpu do sebe co sedá a kdo mi co dá. Banány obalované solí, odporně slaný vývar, no fuj. Ale stále vzdoruji. Ještě vodní zámky sjíždím zcela o samotě, čelo závodu nikde. Postřeh – projíždím kolem diváků, všichni rozespale koukají, asi nechápou, nepodporují, mlčí… Všechny zdravím a upozorňuji, že kolem projíždí čelo závodu. Se smíchem začínají fandit. Pak se míchám do závodu. Je veseleji, je na co koukat. V Machově, před procházkou na Bor, začínám cítit únavu. Bor dávám i s Polskem, přichází soukromá občerstvovačka na Závrchách. Dvě piva, zákusky, posezení na slunci, no hned je mi líp. A pak vlastně až do cíle postupně vyrovnanějším tempem s cyklisty. Při stoupání na Ostaš si uvědomuji, že všichni strkáme kola a musíme vypadat jak když táhnem z války. To mě pobavilo. Stále si hlídám čas, u Hvězdy myslím, že deset hodin nedám. Na Ostaši začíná svítat naděje. Ale v Klůčánce se proti mně postaví dva pořadatelé a ženou mě někam, kam už nechci. Další kopec, který neznám a o kterém jsem nevěděl. No co se dá dělat. Ale už je konec, tak proč ne. Dokonce předejdu dalšího cyklistu, je to fajn. Poslední občerstvovačka, tam sedí skupinka našich fanoušků, prohodíme pár slov a už se zase táhnu do kopce, abych si už jen sjel pro odměnu do cíle. Poslední kopec sjíždím se slzami v očích. Ne dojetím, ale bolestí rukou. Malé dvacetipalcové přední kolečko, neodpružená vidlice a sjezdy dělají své. Ruce bolí už od Machova, ale tohle se už pomalu nedalo vydržet. Pak už jen cíl a gratulace. Čas 9.47 je super, lepší, než jsem čekal. 12 minut za mnou Milan završuje snovou sobotu a když v limitu dojede i třetí Lukáš Šmahel, myslím, že jsme po právu pyšní na to, co jsme provedli.

A závěr? Když máš sen, splň si ho. A když říkají, že to nejde, je to o důvod víc, proč to zkusit. Ale na Sudety nejezdi s koloběžkou na malých kolech, vem si terénní speciál. Ta moje Hillka 20/16, půjčená od Radka Čermáka (společnosti S-sport), byla oproti standardu z půjčovny trochu upravená – měla oddělaný zvonek a stojánek, ale ani tak se z ní nestala koloběžka vhodná do takto těžkého terénu. Ikdyž – získala si moje srdce. A když jsem ji vracel, otřel jsem ji suchým hadrem a byla zase jako nová.

 

Miloš Tichý

Powered by CuteNews